Natáčení probíhalo za poněkud dramatičtějších okolností, než tomu bylo u všech ostatních pořadů. Byl jsem požádán oddělením marketingu společnosti Eurotel Praha, zda bych mohl zadokumentovat obsluhu základnových stanic v době povodní. Dál jsem už čekal jen na telefon, který nakonec přišel. "Zítra jedete. Vezměte si oblečení, potraviny a vodu na 48 hodin. Neberte si gumovky, vezměte si sandály. Máte GPS abychom Vás našli vrtulníkem ?"

Sbalil jsem si zavazadlo dle pokynů a připravil techniku. Po bezesné noci, ráno 16. srpna 2002, jsem obsah zavazadla zredukoval na polovinu, protože nebylo možné se s ním vůbec pohybovat, a odevzdal se do rukou osudu.

Během natáčení jsme navštívili některé ze základnových stanic Eurotelu, kterým bylo z důvodů povodní odpojeno napájení elektrickým proudem. Na některých z nich doslova bydleli lidé, jimž bylo nezbytné zajistit zásobování potravinami, vodou a palivem do  elektrocentrál, které obsluhovali a zajišťovali provoz mobilních telefonů v postižených lokalitách. Díky těmto lidem bylo zajištěno telefonické spojení v místech, kde nefungovaly ani pevné linky. Zásobování bylo možné buď lodí nebo vrtulníkem. Základnové stanice, které nebylo možné udržet v provozu, nahradily mobilní základnové stanice, také napájené elektrocentrálami.
Společně s fotografem Janem Kroupou jsme lodí projížděli nad střechami zatopených přízemních domků a nad "povodňovým jezerem" létali vrtulníkem Mi-17, který spouštěl posádkám základnových stanic kanystry s palivem.

Snímek byl doplněn pouze titulky a podbarven reálnými ruchy. Myslím, že ani neznám nikoho, kdo by dokázal komentovat událost, která přinesla neštěstí tisícům lidí, aniž by tím přiléval olej do ohně.